ropiky1938 

15 alb 1 710 zobrazení 2 fanoušci
reklama
44 fotek, duben 2012 až listopad 2018, 94 zobrazení, přidat komentář | architektura
Stavební úsek „N-2“ (Všemily) byl 18.8.1937 zadán k výstavbě firmě Leonarda Ludery, stavitele ze Staré Boleslavi, jež měla pro Ředitelství opevňovacích prací zajistit výstavbu celkem 50 lehkých, což se firmě také podařilo. Velitelem Vojenského stavebního dozoru byl jmenován mjr.pěch. Alois Votruba se sídlem v České Kamenici. Úsek začínal u Dolského mlýna, kde se v Horní soutěsce nacházely první dva objekty a lesním masivem u Železného vrchu pokračoval k Srbské Kamenici, kde překročil údolí s říčkou Kamenicí a také s jedinou významnější komunikací, kterou uzavíral, jíž byla silnice Jetřichovice-Jánská.
V údolí Kamenice a na loukách východně od něj je také doposud jednosledová linie doplněna o 7 objektů v druhém sledu. Od kóty 364 (Bovovina) nacházející se jižně od Všemil už linie pokračuje opět jako jednosledová, přičemž je vedena téměř výhradně lesnatým terénem, rozbrázděným mnoha hlubokými roklemi. Východní konec úseku se nachází severozápadně od osady Lipnice, kde na něj navazují pevnůstky stavebního úseku „N-1“ (Kathenbach).
Protože většina úseku vede lesním porostem neprůchodným pro motorizované a tankové jednotky, byly překážky budované většinou v provedení lehkém – protipěchotním. Vyjímkou byla pouze část úseku v údolí říčky Kamenice, která byla pro tanky průchodná, a tak zde byla v otevřeném terénu spodní části údolí instalována těžká překážka, jejímž základem byl 179 metrů dlouhý úsek protitankových ježků. Dále byla těžká protitanková překážka zřízena jihovýchodně od obce Všemily, kde byl tehdy nezalesněný hřbet v okolí řopíku č. 33 zajištěn pomocí ocelových rozsocháčů doplněných protitankovým stupněm.
Do dnešní doby se dochovaly všechny pevnůstky tohoto úseku a v okolí některých z nich jsou v lesním terénu patrně dokonce i zákopy budované osádkami objektů v roce 1938.
10 fotek, červen 2006 až září 2018, 66 zobrazení, přidat komentář | architektura
Smínky pořízené při každoroční akci "Světla nad bunkry", jenž je vzpomínkou na všechny ty, kteří během mobilizace československé branné moci vyhlášené 23. září 1938 narukovali nejen do našich pohraničních pevností s odhodláním bránit svou vlast a nebylo jim to, nikoliv jejich vlastní vinou, umožněno...
26 fotek, únor 2012 až srpen 2017, 56 zobrazení, přidat komentář
Během přípravy zadání prvních pevnostních objektů v okolí Stříbra na jaře 1936 byla původně uvažovaná linie kulometných pevnůstek prodloužena údolím Úterského potoka od jeho soutoku se Mží až po osadu Skelná Huť - Mensdorf na státní silnici Plzeň - K.Vary. Tato část linie byla 12. července 1936 zadána za zadávací cenu 207.980.- Kč stavební firmě Ing. Dr. Jaroslav Brček se sídlem v Plzni, ul. Rieglova 5 a velitelem Vojenského stavebního dozoru byl jmenován mjr. pěch. Karel Šprongl od pěšího pluku 18. Původní počet 35 pevnůstek se postupně navýšil až na 39. Betonářské práce na prvním z objektů firma stavící současně i navazující úsek "VII.a" zahájila až 16. listopadu, což bylo až po původním termínu dokončení celého úseku. Do zimního přerušení prací stihlo být vybetonováno pouze 13 objektů a dalších 10 bylo vyarmováno. Z nich bylo na jaře 1937 dokončeno už pouze 7, neboť následně byla výstavba pevnůstek staršího typu zastavena ve prospěch výstavby objektů nově navrženého typu, známých to řopíků. Ty zde začaly být budovány v rámci staveního úseku E-21 "Čerňovice", který měl za úkol několika izolovanými uzávěrami přehradit přechody v jinak hlubokém údolí Úterského potoka. To samo o sobě bylo považováno za dostatečnou překážku zejména pro motorizovanou vojenskou techniku. Projektantům Ředitelství opevňovacích prací se mezi Pakoslaví a Trpísty do linie řopíků z roku 1937 podařilo vhodně začlenit i o rok dříve budované pevnůstky staršího typu (vzor 36), které je doplňovaly čelními palbami. Úsek E-21 tvořilo pouze 19 řopíků roztažených na délku 7,5 kilometru, čímž sice patřil k nejmenším stavebním úsekům, nikoliv ovšem k nejkratším. Jeho výstavba byla zadána 12.7.1937 plzeňské stavební firmě pánů stavitelů Jenče, Krofta a Hladečka, kteří za její výstavbu nabídli nejnižší částku, která činila 598.590,60 Kč. Velitelem Vojenského stavebního dozoru se stal por.žen. Ing. Nolč, materiál pro výstavbu a vojenská výzbroj a výstroj byla dodávána do železničních stanic Trpísty a Cebiv. Betonáž jednotlivých pevnůstek úseku probíhala mezi koncem srpna a koncem listopadu 1937 ve směru od jihu k severu, v prosinci pak probíhaly už pouze dokončovací práce. Kolaudace celého úseku E-21 proběhla 8.června 1937 a bylo při ní konstatováno že stavební firma provedla práce bez podstatnějších závad a pevnost betonu u všech objektů úseku splnila požadovanou hodnotu. V době reaktivace opevnění v 50. a 60. letech byly nejméně poškozené pevnůstky opraveny a později dokonce deset z nich bylo doplněno prefabrikovanou vstupní protiatomovou chodbičkou.
34 fotek, leden 2012 až květen 2017, 60 zobrazení, přidat komentář | architektura
Součástí opevnění severní hranice Československa byl také stavební úsek "O1" Hřensko, jehož výstavba byla v létě 1937 zadána firmě stavitele Ing. Leonarda Ludery ze Staré Boleslavi. Tento úsek tvořilo 19 řopíků vybudovaných na samém okraji náhorní plošiny ohraničené ze západu kaňonem řeky Labe a ze severu kaňonem řeky Kamenice. Úsek "O1" začínal severně obce Janov nad turisticky známou Edmundovou soutěskou a jižně obce Hřensko se od souběhu s říčkou Kamenicí odkláněl jižním směrem a kopíroval východní svah labského kaňonu. Stavební firma provedla betonáž prvního ze zdejších řopíků 30.10.1937, poslední objekt úseku byl vybetonován 3.6.1938, přičemž od prosince do února byly práce na betonáži objektů kvůli nízkým teplotám přerušeny. Na stavbě tohoto úseku lehkého opevnění bylo firmou zaměstnáno 83 dělníků a 3 mistři, zadávací částka na výstavbu zdejších 19-ti řopíků činila 487.297 Kčs.
Terén pro výstavbu linie opevnění mezi Janovem a Hřenskem nebyl nikterak složitý, přestože před objekty terén prudce klesal do zaříznutých údolí řek Kamenice a Labe tak objekty samotné jsou vybudovány na mírně zvlněném terénu a jedinou výraznou terénní překážkou zde je výrazné údolí se silnicí Hřensko - Janov. Pro její čelní postřelování byl na dně údolí vybudován objekt č.14/E. Obranu tohoto místa kromě něj zesilují také dva druhosledové objekty č.201/D1 a č.202/D2, situované ve svazích nad uvedenou silnicí. Ty jsou jediné v rámci zdejšího úseku které byly vybudovány jako objekty druhého sledu. Žádný ze zdejších řopíků nebyl vybetonován jako zesílený, všechny jsou v provedení normálním, několik objektů je v provedení šikmém, pouze řopík č.12/A-160 je v provedení lomeném, se vstupní chodbičkou točenou vpravo, což se v našem opevnění vyskytuje jen nepříliš často.
U obce Janov přímo nenavazuje na úsek "O1 - Hřensko" žádný další úsek opevnění, neboť na řopíky se zde napojuje prakticky nepřekonatelná soutěska řeky Kamenice která je tvořena více jak 30 metrů vysokými kolmými skalnatými srázy, díky čemuž nemusela být opevňována, ale byla by v úseku dlouhém více jak 6 km střežena jen hlídkováním. Na soutěsku Kamenice navazovaly až u Dolského Mlýna řopíky sousedního stavebního úseku "N2".
34 fotek, leden 2012 až květen 2017, 97 zobrazení, přidat komentář | architektura
Jedním z důležitých přístupových směrů na Plzeň z jihozápadního směru byla už v třicátých letech státní silnice od Domažlic a odtud návazně z německého Furt im Wald. Ta hlavní obranné postavení československé armády protínala v oblasti Holýšova, což předurčilo tuto oblast k výstavbě opevnění.
Jeho výstavba zde byla zahájena v roce 1936, kdy zde byla v rámci stavebního úseku "VIII.a Staňkov-sever" (zadaného k výstavbě dne 30.7.1937 staňkovské firmě stavitele Václava Roučky) mezi Čermnou a Kvíčovicemi budována linie kulometných pevnůstek vzor 36, využívající ke svému umístění zalesněný hřeben kopírující Srbický potok. U Dolní Kamenice se pak linie stáčela západním směrem ke Kvíčovicím. Všechny tyto pevnůstky byly za okupace ničeny odstřely, z většiny se nedochovalo vůbec nic, vyjímkou jsou pouze objekty VIII.a/56/C u Čermné (ze které se dochovala malá část čelní stěny) a VIII.a/53/C jižně Horní Kamenice, ze které se dochovaly betonové rozvaliny.
Výstavba opevnění na holýšovsku v roce 1937 pokračovala výstavbou linie modernějších řopíků, prováděnou opět staňkovskou firmou Václava Roučky. V září a srpnu 1937 zde bylo vybudována jako úsek "E-24 Holýšov" uzávěra o dvou sledech, mající za úkol přehradit nezalesněný prostor v okolí silnice a také železnice na Plzeň a nejbližší okolí Holýšova. První sled této uzávěry zde kopíroval tok řeky Radbuzy, zatímco sled druhý Holýšov obcházel po jeho severním okraji.
Z opevnění vybudovaného v okolí Holýšova se dodnes zachovala pouze část objektů vybudovaných v roce 1937 v těsné blízkosti obce jako úsek E-24. První dva z objektů tohoto stavebního úseku ( čísel 17 a 20) byly zlikvidovány už v červenci 1940 v souvislosti s rozsáhlou výstavbou obytných domů pro zaměstnance nově budované muniční továrny, postavené v lesích západně od Holýšova. Další tři (č.9, 12 a 18) byly zlikvidovány v roce 1944 v souvislosti s okupační správou nařízenou likvidací některých objektů opevnění v této oblasti a u dalších dvou objektů (č.13 a 14) došlo těsně po válce k odstřelení stropu. Jeden z nich, objekt č.13/A-120 se na kraji místní průmyslové zóny nachází dodnes, torzo druhého z nich bylo kvůli výstavbě průmyslové haly zlikvidováno v roce 2000. Zbylé objekty východního křídla holýšovské uzávěry se dochovaly dodnes. V rámci poválečné reaktivace objektů lehkého opevnění byly objekty č. 15, 16 a 19 vybaveny protiatomovou úpravou PAO se vstupní chodbičkou sestavenou ze železobetonových rámů.
Mezi zajímavosti zdejšího úseku opevnění patří nejen řopík č.16/A-140 který se postupem času ocitl mezi paneláky zdejšího sídliště. Má odstraněný zához a čelní stěnu odkrytou až po základovou skořápku a také částečně odkrytou vstupní prefabrikovanou chodbičku PAO. U zářezu železniční tratě jižně od nádraží Holýšov se v těsné blízkosti řopíku č.19/D1 (s úpravou PAO) nachází asi největší rarita zdejšího pevnostního úseku - železobetonová pozorovatelna velitele roty obranného úseku. Objekty pozorovatelen byly v úsecích československého lehkého opevnění postaveny jen dva - v Holýšově a u Lenory. Jejich masivní výstavba byla plánována až v dalších letech výstavby opevnění, k čemuž ale už nedošlo. Holýšovská pozorovatelna je až po strop zapuštěna do náspu navršeného podél zářezu železniční tratě.
43 fotek, červen 2004 až červenec 2017, 90 zobrazení, přidat komentář | architektura
Typickým rysem pohraničního opevnění na jižní Moravě je jeho umístění většinou v jen mírně zvlněném terénu se spoustou polí nebo vinic. To sice platí pro většinu úseků opevnění vybudovaného zde vybudovaného, ale i tak se se najdou dvě oblasti, kde je tomu jinak. Jednou z nich je úsek opevnění mezi Břeclaví a řekou Moravou, resp. s jejím soutokem s řekou Dyjí, na hranici se Slovenskem. Tato oblast, charakteristická především rozsáhlými porosty lužních lesů byla od roku 1872 využívána rodem Lichtenštejnů jako obora pro chov vysoké a černé zvěře. Svým charakterem se jedná o oblast převážně zalesněnou listnatým lužním lesem, s množstvím mokřadů, slepých říčních ramen a původně také meandrů řek Moravy a především Dyje. V letech 1936 až 1937 tu bylo v rámci opevňovacích prací vybudováno několik desítek objektů lehkého opevnění. Svůj charakter uzavřené oblasti si udržela i po 2. světové válce, kdy fungovala nejen jako obora, ale i jako zakázaná oblast hraničního pásma, přičemž rota Pohraniční stráže se nacházela přímo na území obory. Z tohoto důvodu byl obvodový plot obory z jižní strany (souběžný s řekou Dyjí) přebudován na pohraniční Signální stěnu, což byla ona známá "železná opona", jejíž pozůstatky v oplocení obory lze najít dodnes. V sedmdesátých letech proběhla v této lokalitě regulace toku řeky Dyje a výstavba sypaných protipovodňových hrází, což se ovšem zdejší přírodu a její charakter nijak výrazně nenarušilo.
Výstavba opevnění na břeclavsku byla zahájena v roce 1936, kdy bylo stavebním firmám pánů inženýrů Františka Hrbaty a Aloise Smékala z Prostějova, a Josefa Macouna z Břeclavi, zadáno k výstavně 46 kulometných pevnůstek v prostoru mezi soutokem řek Moravy a Dyje na východě, až po oblast Lednických rybníků na západě. I když se jednalo o pevnůstky vzor.36 známé i z Čech, ty samé objekty budované na jižní Moravě se od těch v čechách budovaných, poměrně výrazně lišily. Nebyly budovány v unifikovaném stavebním provedení jako "šestatřicítky" v Čechách, ale jejich tvar, rozevření střílen, tloušťka stěn a se přizpůsobovaly podle palebných úkolů a umístění v terénu, které jednotlivé pevnůstky měly. Většina z nich se dochovala, zatím poslední ze zničených je objekt, který musel ustoupit výstavbě nového železničního mostu na trati z Břeclavi do Vídně v roce 2014.
Výstavba opevnění na Břeclavsku v ještě větší míře pokračovala po 14.4.1937, kdy byl brněnské stavební firmě Ing. Stanislava Neděli zadán k výstavě úsek lehkého opevnění označený jako úsek "8" - Břeclav. Ten obsahoval 96 řopíků táhnoucích se až ve třech sledech od soutoku Moravy s Dyjí, až po Mlýnský rybník u Lednice. Jeho hlavním úkolem bylo zabránění postupu nepřítele na Břeclav, která byla a je důležitým železničním uzlem. Část řopíků v prostoru jihovýchodně od Břeclavi byla zničena už za okupace, další odstřely řopíků. tentokrát už v režii Československé lidové armády, probíhaly až do začátku 70 let. Další řopíky tohoto úseku padly za obět při regulačních pracech na řece Dyji v 70.tých a 80-tých létech dvacátého století, minimálně tři z pevnůstek postavených na březích vodních toků se po podemletí břehů do vody také zřítily, a zatím asi posledním ze zničených je dvojice objektů typu "D", které v roce 2006 padly za oběť budování nového mostu přes Dyji na železničním hlavním tahu na Slovensko. Některé z dochovaných objektů byly počátkem šedesátých let vybaveny prefabrikovanou vstupní protiatomovou chodbičkou PAO.
Výstavba opevnění na břeclavsku pokračovala ještě v roce 1938, kdy byly nejprve mezi řopíky úseku 8 z předešlého roku, vsazeny 4 řopíky vybudované v stavební firmou "Ing. Alois Hrbata a Ing. Alois Smékal, Prostějov", od 16. března 1938 budující stavební úsek "10" Březí za Mikulovem.
Poslední fází výstavby opevnění, která se ale kvůli událostem po Mnichovské dohodě už nestačila plně rozvinout, byla výstavba opevnění těžkého, narychlo zde projektovaného po anšlusu Rakouska. V roce 1938 byla mladoboleslavské stavební firmě pánů Hrázského a Jenče zadána výstavba izolovaných pěchotních srubů. Vzhledem k následným událostem firma stihla pouze rozpracovat výkopy, pro tyto sruby, ale k jejich betonáži na břeclavsku už nedošlo... Tím se také s konečnou platností uzavřela výstavba československého prvorepublikového opevnění v tomto regionu.
15 fotek, listopad 2012 až listopad 2016, 99 zobrazení, přidat komentář
Českou kotlinu na její jihozápadní straně ohraničuje nepříliš vysoké pohoří Šumavy, jímž procházelo pouze několik průsmyků vhodných pro nepřátelský vpád na území Čech. Díky tomu nemělo v opevňovacích plánech z poloviny třicátých let opevnění Šumavy nikterak vysokou prioritu. Původně se počítalo s budováním uzávěr objektů těžkého opevnění, to ovšem bylo finančně náročné, takže když byl počátkem roku 1937 vyprojektován objekt lehkého opevnění vzor.37, bylo rozhodnuto ustoupit od výstavby opevnění těžkého a místo něj v prostoru Šumavy zahájit výstavbu lehkého opevnění nového typu, známých řopíků. Nižší cena lehkého opevnění umožnila budování uzávěr na více komunikacích než bylo původně počítáno v případě výstavby opevnění těžkého. I tak se ale v roce 1937 mělo jednat pouze o výstavbu izolovaných uzávěr jednotlivých komunikací, skládající se vždy pouze z několika objektů. Změnu přinesl až rok 1938, kdy došlo ke změně koncepce, a kdy v roce 1937 vybudované izolované uzávěry, začaly být v oblasti mezi Českým Krumlovem a Klatovy spojovány do souvislé linie, schopné dlouhodobější obrany. Soutěž na výstavbu stavebního úseku lehkého opevnění označeného H-40 "Sušice" původně vyhrála stavební firma strakonického stavitele Ing. Prokopa, ale protože ta zakázku odřekla, byl úsek k výstavbě zadán 26.5.1937 firmě, která se v soutěži umístila původně až jako druhé v pořadí, stavebnímu společenství Ing. Františka Pičmana a Ing. Antonína Morávka z Prahy, kteří nabídli cenu cca 18.300 Kč za objekt. Samotnou realizaci stavby ale nakonec přenechali sesterské firmě Ing. Karla Pičmana z Domažlic. Ta se ovšem v náročných podmínkách opevňovacích prací příliš neosvědčila a velitel Vojenského stavebního dozoru, škpt. Josef Břicháček, s ní musel podstoupit mnoho jednání, než donutil firmu pracovat podle požadavků ŘOP. Firma nedodržovala technologickou kázeň, při betonáži zpočátku nepoužívala zavlhlou betonovou směs, ale směs řídkou, dále neměla dostatečný počet kvalifikovaných pracovníků a také kameny a štěrk, používající pro výrobu betonu, nebyly dostatečně očištěny od hlíny a bláta. To vše mělo zvláště u prvních vybetonovaných objektů velký vliv na kvalitu jejich betonu. Celkem 41 řopíků stavebního úseku H-40 bylo rozděleno do čtyř navzájem nezávislých uzávěr. Deset řopíků tvořilo uzávěr Světlá - Loučová, sousední uzávěr u Annína byl nejrozsáhlejší a tvořilo ho 19 pevnůstek uzavírajících údolí Otavy. Uzávěr Tuškov tvořilo šest řopíků, které ve dvou sledech přehrazovaly silnici Kašperské Hory - Bohdašice. Poslední šestice pevnůstek byla vybudována u Ždánova, pro přehrazení komunikace spojující Kašperské Hory a Nezdice. Z celkem 41 vybudovaných řopíků tohoto úseku jich bylo 18 za okupace zničeno odstřelem - týká se to většiny řopíků uzávěry Světlá - Loučová, z níž se dochoval pouze jeden jediný objekt a uzávěry Annín - Nuzerov, kde se odstřelem zničené řopíky střídají s objekty, vybavenými v 50.-tých letech v rámci protiatomových úprav přefabrikovanou vstupní chodbičkou. V tomto stavu se pozůstatky zdejší pevnostní linie můžeme dochovaly dnes.
66 fotek, 28.12.2011, 93 zobrazení, přidat komentář | architektura
Druhý opevňovací plán na výstavbu opevnění na hranicích Československa, schválený poradou na Ředitelství opevňovacích prací 5.6.1936, původně předpokládající výstavbu opevnění na společné hranici s Německem dlouhé přibližně 1500 kilometrů (po anšlusu Rakouska v březnu 1938 pak 2097 km), předpokládal výstavbu těžkého opevnění v podobě pěchotních srubů a dělostřeleckých tvrzí, a objektů lehkého opevnění, v té době představovaného poněkud zastaralými objekty, později označenými "vzor 36". Těch bylo v roce 1936 v rámci jednatřiceti stavebních úseků zadáno k výstavbě celkem 858. Jedním z těchto úseků byl také stavební úsek "V.a" - Kadaň, jehož výstavba byla 21.7.1936 zadána staviteli Jaroslavu Pokornému z Kralup nad Vltavou. Celkem 50 kulometných pevnůstek tohoto úseku bylo roztroušeno po úbočích kopců mezi bývalou obcí Martinov (dnes tato obec již neexistuje, neboť byla zlikvidována v souvislosti se zřízením vojenského újezdu Hradiště, který pokrývá velkou část Doupovských vrchů. Odtud linie klesala do údolí řeky Ohře, to mezi Kotvinou a Kláštercem přibližně kopírovala a dále prošla severně Kadaně a končila u obce Německé Kralupy (dnes již také zaniklé, protože v těchto místech se nachází těžební jáma hnědouhelného povrchového dolu Merkur (dnes důl Nástup).
Jednotlivé pevnůstky byly budovány na místech s dobrým výhledem s možností vedení dalekých paleb. Budovány byly ve třech základních variantách, označených jako typy A, B a C. Zatímco první dva typy byly dvoustřílnové a lišily se především větší tloušťkou stěny a stropu, která je u typu B o 10 cm větší, typ C byl třístřílnový. Výzbroj objektů měly tvořit původně těžké kulomety vz.24 Schwarzlose, případně lehké kulomety vz.26 na pěchotních lafetách. Protože při zkouškách těchto pevnůstek (vybavenými pouze dřevěnými střeleckými stoly) se ovšem zjistilo že u takto uchycených kulometů může docházet ke zvýšeným vibracím zbraně a tím nárůstu nepřesnosti střelby, byl Ředitelstvím opevňovacích prací u Královopolské strojírny v Brně, objednán vývoj a dodávky speciální lafety určené pro tyto objekty. Lafeta měla umožňovat instalaci lehkého kulometu vz.26, těžkého vz.24 a moderního vz.37. Cena jedné lafety byla 6.656,50 Kč za kus a objednáno jich bylo 500. Do září 1938 bylo ale dodáno pouze 200 kompletů těchto lafet (určených především pro objekty na hranicích s Rakouskem a Maďarskem), a zbytek dodávky byl dokončen až po podepsání Mnichovské dohody.
Většina z padesáti pevnůstek vybudovaných v rámci stavebního úseku "V.a" - Kadaň se dochovala až do dnešních dnů. Vyjímkou je posledních 8 pevnůstek na pravém křídle úseku u někdejších Německých Kralup, ty byly zlikvidovány činností povrchového dolu Merkur, a objektů čísel 38 (na němž byla vybudována chata), č.28 (byl zcela zahrnut zeminou při stavbě vodárny) a číslo 30 (rozmetán vnitřním výbuchem, kusy jeho stěn jsou v okolí jeho stanoviště rozmetané dodnes). Menší poškození výbuchem či střelbou má ještě několik dalších pevnůstek a některé objekty jsou využity jako obydlí bezdomovců.
40 fotek, 20.12.2011, 110 zobrazení, přidat komentář | architektura
Stavební úsek lehkého opevnění "I" Smolkov, spolu se sousedním úsekem "II" Komárov, byly prvními stavebními úseky lehkého opevnění vzor.37, které byly v rámci celého Československa zadány k výstavbě. Rozpočet na celkem 56 lehkých objektů obou těchto stavebních úseku byl stanoven na 2.303.000 Kč. V soutěži na jejich výstavbu zvítězila olomoucká firma "ing Jan Hublík a Tomáš Šipka", jíž byla jeho výstavba ke dni 25.3.1937 oficiálně zadána. Velitelem Vojenského stavebního dozoru úseku "I" Smolkov, byl ustanoven škpt. pěch. Vladimír Bordovský. Úsek se skládal ze 28 objektů, všechny byly výhradně typu "A", z toho čtyři z nich v zesíleném provedení. Řopíky tohoto úseku začínaly na okraji osady Háj v Slezsku, kde navazovaly na již postavený pěchotní srub MO S-37 "Cukrovar", a podél meandrujícího toku říčky Opavy se rozprostíraly až k obci Štítina, kde na ně navazoval již zmíněný stavební úsek "II" Komárov, budovaný stejnou stavební firmou. Protože většina objektů v blízkosti řeky Opavy byla vybudována v jejím záplavovém území, byly takto ohrožené řopíky vybavovány vstupní betonovou protizáplavovou chodbičkou. Objekty na pravém křídle úseku se nacházely v předpolí dělostřelecké tvrze Smolkov, která byla vybudována v podzemí kóty 337 Padařov. Objekty zdejšího úseku měly být v roce 1940 ještě doplněny čtveřicí izolovaných pěchotních srubů OP-S 1 až OP-S 4. Zatímco prvosledové objekty mnohdy velmi těsně kopírovaly tok řeky Opavy, objekty umístěné více vzadu byly budovány na poněkud vyvýšených stanovištích na severních svazích kopců, náležejících do Vítkovské vrchoviny. Řopíky v okolí osady Smolkov se na konci dubna 1945 staly přímými účastníky bojů mezi oddíly 38. armády 4. ukrajinského frontu Sovětské armády a urputně se bránícími oddíly armády německé, které ke své obraně využily nejenom těžké objekty bývalého československého opevnění, ale právě také i řadu objektů opevnění lehkého. Bránící se německé vojsko řopíky využívalo především jako odolné kryty pro pěchotu při bombardování a dělostřeleckých přepadech a pro samotný boj je pak opouštělo a bojovalo v okolních zákopech, kde mělo o situaci na bojišti lepší přehled. V boji dobité řopíky pak sovětští ženisté museli dobývat pomocí plamenometů a výbušnin. Nejkrvavější boje se ovšem odehrály o řopíky nacházející se ve svazích nad Smolkovem, kde měla německá armáda rozsáhlou síť zákopů a odkud působila postupující sovětské armádě velké škody. Ta zde 24.dubna provedla bodákový útok s cílem zlomit odpor němců bránících se na severních svazích kopce Padařov Padlo při něm přes 120 rudoarmějců a krvavé boje v okolních lesích a roklích trvaly ještě další tři dny. Proto se část řopíků u obcí Smolkov a Štítina dochovala v různém více či méně poškozeném stavu a jsou tak mlčenlivými svědky urputných bojů na ostravsku v dubnu 1945.
33 fotek, únor 2007 až srpen 2016, 115 zobrazení, přidat komentář | architektura
Výstavba objektů stálého pohraničního opevnění v oblasti západočeských obcí Jivjany a Zhoř byla zahájena v roce 30.7.1936 zadáním výstavby pevnůstek staršího typu (dnes označovaných jako "vzor 36). Ty byly v rámci stavebního úseku VIII.a Staňkov-sever budovány stavební firmou architekta Václava Roučky ze Staňkova, jenž za výstavbu 28 pevnůstek měl obdržet odměnu ve výši 189.045 Kčs. Dodatečně ještě došlo k zadání dalších dvou objektů navíc. Betonáž pevnůstek proběhla na přelomu září a října 1936, v prosinci bylo dokončeno jejich zamaskování a úpravy terénu kolem nich. Tyto nejstarší objekty zde byly v roce 1937 doplněny o uzávěru z objektů novějšího typu, tzv. řopíků, dnes označovaných jako "vzor 1937". Jejich úkolem bylo přehradit asi 3 km široký koridor lehce průchodného terénu mezi Jivjanským rybníkem a obcí Zhoř. Výstavba dvaceti řopíků stavebního úseku E-23 Krtín byla zadána 21.6.1937 opět stavební firmě Václava Roučky ze Staňkova, velitelem vojenského stavebního dozoru byl ustanoven por. pěch. Ferdinand Černohorský, od září 1937 pak vystřídaný mjr. pěch. Jaroslavem Kuklou. Práce byly zahájeny 30.6.1937 a ukončeny 11.1.1938, oficiální kolaudace proběhla 21.4.1938. V roce 1938 byla schválena a zadána výstavba dalších pevnůstek v tomto prostoru, tentokrát v rámci stavebního úseku 173 Jivjany. Jeho objekty měly propojit v předchozím roce vybudované uzávěry lehkého opevnění úseků E-22 u Kladrub a E-23 u Zhoře, dále pak posílit II.sled uzávěry E-23 u Zhoře a vyplnit mezeru mezi oběma jejími částmi a dále vytvořit souvislou linii mezi objekty vybudovanými v roce 1937 u Jivjanského rybníka a trigonometrem "Dvanáctka", východně od Čerňovic, kde měly navázat na řopíky nově budovaného úseku 174 Holýšov. Vítězem nabídkového řízení na výstavbu se stala plzeňská firma Ing. Dr. Jaroslav Brček, jíž byla výstavba 56 pevnůstek zadána 5.6.1938 za částku 1 476 120 Kčs. Později byl počet pevnůstek upraven na 57, když došlo ke zrušení jedné a vložení dvou dalších. Velitelem vojenského stavebního dozoru byl jmenován npor. pěch. Josef Dolejší, sídlící ve Všekarech. Do ukončení prací na konci září 1938 stihla firma vybetonovat 40 objektů v jižní a střední části úseku, výstavba pevnůstek mezi Zhoří a Kladruby už zahájena nebyla. Po závěrečném vyúčtování, provedeném v prosinci 1939, byly konečné stavební náklady za dokončené a rozpracované objekty tohoto úseku vyčísleny na 1 702 189, 95 Kčs. Po záboru pohraničí v říjnu 1938 připadly všechny zdejší objekty Německé říši a později došlo na žádosti majitelů pozemků k likvidaci některých z nich. Během poválečné reaktivace byla část řopíků nejprve opatřena týlovým záhozem a dřevozemní protiatomovou úpravou, která byla u některých z nich okolo roku 1960 nahrazena prefabrikovanou protiatomovou úpravou.
54 fotek, 21.1.2011, 110 zobrazení, přidat komentář | architektura
Stavební úsek lehkého opevnění "185" měl za úkol zajistit obranu proti vpádu nepřítele na jindřichohradecko od jihu, v oblasti mezi Staňkovským rybníkem a rybníkem Osika. Jednalo se o vůbec největší úsek lehkého opevnění zadaný v rámci výstavby čsl. opevnění vůbec. Původně se počítalo s výstavbou 148 řopíků, nakonec jich vybudováno bylo 149. Jeho výstavba byla zadána 13.7.1938 jindřichohradeckému podnikateli Bohumilu Kasalovi a velitelem Vojenského stavebního dozoru zde byl ustanoven por. pěch. Miroslav Flieder, sídlíci v Číměři, v čísle popisném 113. Stavební firma nasadila hned od začátku výstavby vysoké tempo, takže už dva dny po oficiálním zadání výstavby úseku měla připravených 10 výkopů pro budoucí objekty a navezen k nim materiál. Vojenská správa určila že přednostně mají být vybudovány objekty 1.sledu, objekty sledu druhého měly být budovány až následně a v září 1938 jejich výstavba teprve začínala. Vybetonován ale nestihl být už žádný. K 1.září 1938 na výstavbě tohoto rozsáhlého úseku opevnění pracovalo 290 dělníků a 5 polírů a mistrů, ale ani tak zde nepostupovaly práce v tempu které požadovala armáda., tj. aby stavitel měsíčně vybetonoval 12 až 14 objektů a tím betonážní práce v celém úseku dokončil do konce října. I přes snahu firmy se ale tohoto tempa dosáhnout nepodařilo, přičemž výstabu navíc ještě komplikovali opožděné dodávky poncéřových dveří, periskopových rour a vchodových střílen, které staviteli dodávala přímo armáda. Ale i tak firma Bohumila Kasala, pro níž tato zakázka byla jedna z největších v její historii, provedla stavební práce velice kvalitně a zkušební betonové kostky z jí budovaných objektů vykazovaly nadprůměrnou pevnost. Ovšem vzhledem k pozdnímu zadání stavby se do odstoupení pohraničí po mnichovské dohodě u mnoha objektů už nestihly vybudovat záhozy čelní stěny a terénní úpravy v jejich okolí, což se týká především pevnůstek západně od osady Hradiště a nestihly být vybetonovány ani všechny prvosledové objekty, takže u Staňkovského rybníka zůstala neopevněná mezera. Z 58 vybetonovaných objektů bylo po mobilizaci v září 1938 naší armádou obsazeno 53 pevnůstek, zbylé byly tou dobou teprve těsně po betonáži a ještě v bednění. A protože právě v této oblasti se očekával hlavní nápor Wermachtu na jihu Čech, bylo zde kromě výstavby betonových pevnůstek také přikročeno k rozsáhlé výstavbě protipěchotních a protitankových překážek, budování zákopového systému a úpravám potoků a rybníků, aby jejich pomocí šlo zaplavit, nebo alespoň rozbahnit předpolí obranné linie. K tomu také mělo napomoci odstřelení hráze rybníka Osika a vypuštění rybníků Novobystřického, Mnišského a Hlinitého a také úprava některých úseků potoků na protitankový příkop. Celkově měla být soustavou těchto zátop a protitankových příkopů přehrazena oblast od Osiky, až po severní okraj Nové Bystřice. Za protektorátu, ještě v roce 1939 bylo z rozkazu říšskoněmeckých úřadů přikročeno klikvidaci objektů československého opevnění, nacházejících se na území protektorátu. Z úseku 185 se to týkalo 14-ti pevnůstek v západní části úseku mezi Peršlákem a Staňkovským rybníkem, paradoxně i přes to, že se nacházely na území Říše. Naopak po druhé světové válce byly pevnůstky připravovány pro jejich využití v případném ozbrojeném konfliktu se západnímy státy a díky tomu získalo na přelomu 50. a 60. let 14 řopíků protiatomovou úpravu s prefabrikovanou vstupní chodbičkou. Takto reaktivované objekty byly v té dově také vybaveny poválečnými univerzálními lafetami UL-1.
44 fotek, listopad 2012 až duben 2014, 149 zobrazení, přidat komentář | architektura
Úsek lehkého opevnění "IX Kolštejn" (po roce 1945 přejmenován na Brannou) v Jeseníkách, měl za úkol přehradit oblast mezi kótou 947 (což je boční vrchol přiléhající z jihozápadu k masivu Čerňavy a Šeráku) a Kutným vrchem (798 m.n.m). Jeho výstavba byla společně se sousedním stavebním úsekem "VII Staré Město" 10.7.1937 zadána podnikateli Ing. Josefu Smetanovi z České Skalice. Velitelem vojenského stavebního dozoru byl jmenován škpt. pěch. Josef Richter. Hlavním úkolem objektů tohoto úseku bylo přehrazení údolí potoka Branná se silnicí a železnicí stoupající jím od Hanušovic na Ramzovské sedlo a dále do Jeseníku a také přehrazení pásma horských luk severně od obce Kolštejn (Branná) s několika komunikacemi místního významu. V roce 1938 byla zahájena v souběhu s linií opevnění lehkého, také výstavba opevnění těžkého, v rámci stavebního podúseku těžkého opevnění Kolštejn. Do přerušení prací v září 1938 se ovšem podařilo vybetonovat pouze dva pěchotní sruby, výstavba ostatních ustala ve fázi dokončeného výkopu či vybetonované základové desky. Jednosledová linie řopíků klesá strmým úbočí kóty 947 směrem k Farskému vrchu, kde v oblasti vybetonovaného pěchotního srubu StM-S 52 "Obora" přechází ve dva sledy a po zalesněném hřbetu klesá do údolí potoka Branná, které překračuje a kde také přehrazuje silnici i železnici Hanušovice - Jeseník. Zde se také nachází vybetonovaný pěchotní srub StM-S 50 "U trati", který je jeden z pouhých tří objektů československého těžkého opevnění, jenž byl vybaven čelní střílnou. Dva sledy lehkého opevnění dále stoupají na Kamenný vrch a po pastvinách pokračují směrem na Kutný vrch, kde přehrazuje také údolí Brusného potoka s místní komunikací Branná - Kronfelzof. Z 58 zadaných a vybetonovaných objektů tohoto úseku se dochovaly všechny vyjma jediného (č.148/E), na jehož místě se dnes nachází lom.
83 fotek, leden 2011 až leden 2017, 189 zobrazení, 1 komentář | architektura
Pro zachycení vpádu nepřítele do Čech od severozápadu, byla v letech 1937 a 1938 vybudována přibližně v trase Roudnice nad Labem - Louny - Žatec - Stříbro linie řopíků vz.37, označovaná jako 2. hlavní obranné postavení. Mezi Hoštěnicemi a Žatcem se toto obranné postavení opíralo o tok řeky Ohře, kterou využívalo jako přirozenou protitankovou překážku. Výstavba zdejšího úseku lehkého opevnění byla 19.7.1937 zadána firmě "arch. František Hieke" z Loun. Za vojenskou správu měl na výstavbu dohlížet škpt. pěch. Jan Šustr. Úsek začínal na západním okraji Loun, kde navazoval na objekty stavebního úseku "C-12 Louny", a pokračoval západním směrem podél toku řeky Ohře. Po celé své délce je úsek C-13 tvořen dvěma sledy pevnůstek, kdy objekty prvního sledu přímo kopírovaly tok Ohře a byly stavěny přímo na jejím pravém břehu kopírujíc všechny její záhyby, zatímco 2.sled pevnůstek vedl přímější trasou a jeho odstup od sledu prvního se pohyboval od 100 do 400 metrů v závislosti na tom, jak první sled v daném místě sledoval tok řeky. U obce Skupice, kde úsek končí, na něj navazují objekty sousedního stavebního úseku "C-27 Lišany". Vítězná stavební firma začala s postupnou betonáží jednotlivých pevnůstek ještě v létě 1937 a do jara 1938 byly objekty dokončeny, vybaveny periskopy, ventilátory a částečně i lafetacemi pro uchycení kulometů. V září 1938, před záborem československého pohraničí bylo veškeré vybavení z objektů narychlo demontováno a odvezeno. Po odtržení Sudet a vzniku sudetské župy (Sudetengau) připojené k Německu protnula nově vzniklá státní hranice linii opevnění u obce Březno. Území mezi Louny a Březnem zůstalo okleštěné pomnichovské Československé republice, území od Března dál na západ patřilo do sudetské župy a bylo připojeno k Německu. To mělo následně na osudy opevnění v popisovaném úseku zásadní vliv, neboť okupační úřady přistoupily v roce 1939 k likvidaci pevnůstek předválečného opevnění nacházejícíh se na území Protektorátu Čechy a Morava. Díky tomu byl úsek linie mezi Louny a Březnem v letech 1939 a 1940 postupně likvidován. Zatímco řopíky v blízkosti Loun byly zlikvidovány úplně a nezbylo po nich kromě mělké prohlubně se zbytky betonu téměř nic, likvidace u Března tak důsledně provedena nebyla a z odstřelených řopíků se dodnes dochovala větší či menší betonová torza. Naopak pevnůstky mezi Březnem a Skupicemi, které se po říjnu 1938 ocitly na území Německé říše, byly likvidace ušetřeny a dochovaly se dodnes. Vyjímkou je pevnůstka číslo "22a" typu A-160 která byla zahrnuta zeminou při výstavbě silnice č.7 Louny - Postoloprty a která byla zajímavá tím, že se jednalo o jediný lomený objekt na lounsku. Největší raritou tohoto úseku lehkého opevnění je také umístění dvou pevnůstek přímo pod oblouky historického obloukového silničního mostu silnice Celnice - Postoloprty v záplavovém území řeky Ohře a dále umístění dvou druhosledových pevnůstek typu "D", zabudovaných do železničního náspu tratě mezi Březnem u Postoloprt a stanicí Postoloprty. Z celkově 49 vybetonovaných řopíků tohoto úseku se do dnešních dnů dochovalo 22 objektů v neporušeném stavu a dalších 12 rozvalených, ve stavu v jakém zůstaly po zastavení likvidačních prací v období Protektorátu.
21 fotek, 11.1.2011, 97 zobrazení, přidat komentář | architektura
Obranné postavení na řece Ohři bylo součástí 2. hlavního obranného postavení, bránícího přístup nepřítele k Praze od severozápadu. Jako vynikající přírodní překážka byla využit meandrující tok řeky Ohře, o který se linie opevnění v úseku mezi Hoštěnicemi a jejím soutokem s Blšankou u Trnovan opírá a kterou využívá jako přírodní protitankovou překážku. Stavební úsek "C-12 Louny" byl rozhodnutím Ředitelství opevňovacích prací zadán dne 7.6.1937 stavební firmě "arch. Vilibald Hieke" ze Slaného. Velitelem Vojenského stavebního dozoru byl jmenován škpt. pěch. Petr Jaroš. Stavební úsek začínal u obce Pátek (kde navazoval na pevnůstky stavebního úseku C-11 Libochovice) a jeho dva sledy až po okraj města Louny kopírovaly pravý (vnitrozemský) břeh řeky Ohře. Vyjímkou byl protáhlý meandr řeky u obce Počedělice, kdy byla linie napřímena a její trasa zkrácena přechodem přes levý břeh řeky, na kterém zde bylo vybudováno celkem 7 pevnůstek. Při průchodu centrem Loun se linie zužuje na jeden sled, neboť hustá městská zástavba zde výstavbu druhého sledu neumožňovala. Na západním okraji Loun úsek C-12 končil a navazoval na něj stavební úsek "C-13 Postoloprty". Všech 74 řopíků tohoto úseku zůstalo i po záboru Sudet v říjnu 1938 na území okleštěného Československa a proto se na něj v roce 1939 vztahovalo rozhodnutí okupačních úřadů o likvidaci pevnůstek bývalého prvorepublikového opevnění na území Protektorátu Čechy a Morava. Vetšina řopíků proto byla pomocí trhaviny odstřelena a následně dále ještě roztrhána na menší kusy, z nich byla vytěžena železná armatura a tím byly zcela zahlazeny. Do dnešní doby se zachovalo pouze 11 objektů, které pro blízkost jiných staveb nemohly být odstřeleny a proto byly znehodnoceny náhradním způsobem - zabetonováním jejich interiéru.
58 fotek, 26.11.2010, 94 zobrazení, přidat komentář | architektura
Stavební úsek lehkého opevnění Z-2 vznikl odejmutí části pevnůstek z rozsáhlého úseku G-4, původně byl proto označen jako G-4a. Jeho úkolem bylo přehrazení údolí mezi Rýchory a Dlouhým hřebenem, kterým procházela silnice z Horních Albeřic do Horního Maršova, kterou mohl nepřítel použít k obchvatu silně opevněného Žacléřského sedla. Stavba byla dne 5.října 1937 zadána firmě Ing. Ženatý, Zunt a spol., Praha V., s průměrnou cenou za objekt 28.711 Kč. Původní zakázka týkala výstavby 14-ti objektů, nezbytných pro uzavření údolní komunikace. Stavební firma ve snaze vyhrát soutěž na výstavbu svou nabídku ovšem značně podkalkulovala a snažila se vleklou korespondencí stavbu oddálit a získat příplatky. Do konce roku 1937 v Lysečinském údolí betonáž zahájena nebyla. Vojenská zpráva počátkem roku 1938 rozhodla, že bude firmě formou dodatku ještě zadána výstavba zbývajících šesti prvosledových objektů na západním okraji úseku, na Dlouhém hřbetu. U těchto dodatečně zadaných objektů firma předložila nabídku na průměrnou cenu 58.987 Kč za objekt. Stavební práce byly zahájeny na jaře 1938, betonáž první pevnůstky proběhla 13.5.1938, naopak poslední z nich byla vybetonována 5.8.1938. Následně firma dokončila i zemní práce a omítky a tento úsek se tak stal jediným stavebně dokončeným objektem v prostoru Krkonoš. Během mobilizace v září 1938 byla část objektů vybavena těžkými kulomety, ventilátory a závěsy pro lehké kulomety a připravena tak k obraně. Ke konci války byly v rámci německých příprav k obraně proti postupující Rudé armádě vyříznuty u všech objektů tohoto úseku vyříznuty středy střílen pro umístění německých kulometů MG-34 a MG-42 a objekty vybaveny dřevěnými střeleckými stoly, které se v několika odlehlejších objektech dochovaly dodnes. Ze 22 vybetonovaných objektů nebyl žádný zničen či výrazně poškozen a existují dodnes.

Komentáře

přidat komentář

Rajce.net je největší česká sociální síť
zaměřená na sdílení fotografií a videí.

Nabízí neomezený prostor zdarma, snadnou a rychlou výrobu fotoknih i jiných fotoproduktů.